Euro - ano, či ne?

Jakými argumenty se snaží přesvědčovat zastánci a odpůrci eura? Pojďme si uvést výhody a nevýhody společné měny. 

Výhody

1. Cenová transparentnost -  znamená porovnávání cen v jedné měně a nalezení nejvýhodnější ceny výrobku nebo služby v rámci Eurozóny. To by mělo posílit účinky konkurence – tedy vyrábět kvalitní produkty za nízké ceny.
2. Eliminace kurzového rizika – již žádné ztráty kvůli změně kurzu domácí měny vůči zahraniční.
3. Stabilní ceny – ECB se snaží udržet nízkou míru inflace, aby nedocházelo ke znehodnocování kupní síly mezd a úspor.
4. Levnější půjčky – přístupnější půjčky a předvídatelnější splátky.
5. Bezstarostné cestování – nemusíme si směňovat a to i do mnoha zemí mimo eurozónu.
6. Usnadnění obchodních transakcí
7. Podpora míru a prosperity   

?Nevýhody                           

1)Teorie optimální měnové zóny - jde o prostor několika států, který musí splňovat určitá ekonomická a politická kritéria, aby v něm mohla fungovat jedna měna. Jde například o požadavek vysoké mobility výrobních faktorů uvnitř a imobility vně zóny, dále vysoce diverzifikovanou výrobu a zároveň podobnou strukturu výroby nebo požadavek na velmi úzký obchod mezi zeměmi. Politické požadavky tkví zjednodušeně v tom, že státy se v případě problémů s měnou vždy dohodnou. Jinými slovy oblast, v níž by mohla fungovat jedna měna, musí být homogenní.

      Problémy eurozóny ukazují, že Evropa žádnou takovou zónou není. A prvotní myšlenka, že euro tuto zónu pomůže vytvořit, byla také mylná – společná měna vzájemnou nesladěnost ekonomik naopak posilovala a vnitřní nerovnováhy nakonec vyústily v krizi. V tomto světle se pak nemá cenu více zamýšlet nad výhodami.

2) Zrušení národních měn – fluktuace kurzu je velice důležitým přizpůsobovacím mechanismem. Právě pružná měna byla tou vyrovnávací veličinou, která mnohým zemím eurozóny v krizi scházela. Země bez vlastní měny nedostávají od trhu potřebné signály. A takové Řecko, a vůbec celý Jih, je zcela evidentně nedostávali.

     Společný kurz zkrátka nevyhovuje všem. Když se jedné zemi nedaří, nemůže kvůli euru svoji měnu devalvovat a odrazit se tak ode dna. Vzniká nezaměstnanost, ztráta konkurenceschopnosti a zadlužování, kterému se díky euru meze nekladou.  

3) Jednotná měna není nezbytnou podmínkou účinně propojeného trhu – Trh je automaticky propojován pružností cen a mezd a mobilitou výrobních faktorů, trhy jsou při různých měnách „propojovány“ pružnými měnovými kurzy.

4) Prohlubování rozdílů mezi jednotlivými státy eurozóny – jak už jsem zmínil, místo plánované optimalizace dochází k ještě větším rozdílům. Například k trvalým rozdílům v mírách inflace mezi severním a jižním křídlem eurozóny. Bez možnosti přizpůsobování vzájemných měnových kurzů vedla v jižních zemích eurozóny vyšší inflace ke ztrátě konkurenceschopnosti. Důsledkem vyšší inflace zde pak byly reálné úrokové sazby ještě nižší a to vedlo k úvěrovým, realitním a spotřebním bublinám, růstu mezd a platů a k raketovému zadlužování. Jinými slovy – Slabší země eurozóny si mohli půjčovat za stejné (tedy nízké) úroky jako třeba bohaté Německo.

     V souvislosti se zmíněnou ztrátou konkurenceschopnosti to nakonec vypadalo tak, že konkurenceschopné země ze severu půjčovali Jižním zemím, aby si jih mohl na dluh kupovat zboží ze severu. Teď tu jsou země více a málo konkurenceschopné, země financující a země financované, závislé na přílivu půjčených peněz. Přijetí společné měny tak nutí k mezistátním finančním transferům, které jsou velice nákladné.

     Pro chudší státy je tedy euro nevýhodnou měnou – Bohatší státy dostaly vstupem do eurozóny výhodu pro své vývozy a k růstu úspor, zatímco u chudších států tomu bylo naopak – vysoký kurz snížil odbyt pro jejich výrobce a zvýšení kupní síly zvýšilo pocit bohatství a tím i spotřebu, dovoz a zadlužování.                                                                                                             

     Avšak i některé severní státy se potýkají s problémem nemožnosti devalvace měny a snižování úroků podle své potřeby. Například Island, jenž zbankrotoval v roce 2008 a nepřijal euro, dnes prosperuje mnohem více, než Finsko či Nizozemsko, jejichž ekonomiky se naopak propadají.[1]

5) Výhody usnadnění obchodních transakcí nepřevyšují náklady pobytu v eurozóně – Euro snižuje transakční náklady. To ale platí za určitých předpokladů a ty jsou formulovány opět v teorii optimálních měnových zón. Každopádně tato výhoda je jednou z nejčastěji uváděnou. Jenže dosud nebyl nikdo schopný zhodnotit, jak velké přínosy z toho reálně plynou. Jde o 0,1% HDP, 0,5% HDP nebo 10% HDP? Nebo méně než 0,1%?

     Rozměr tohoto efektu nebude veliký, zvážíme-li náklady na pobyt v Eurozóně. Kolik ztrácí země tím, že nemá svůj měnový kurz? Kolik ztrácí tím, že společné úrokové sazby neodrážejí její ekonomickou situaci? O kolik miliard země přijde v rámci záchranných transferů a mimořádných plateb?

6) Bankovní, fiskální a nakonec politická unie – Měnová unie umožnila vytvoření bankovní unie a jako další fáze se očekává vytvoření fiskální unie. Sami unijní představitelé tvrdí, že společná měna je bez společné fiskální unie bezzubá a volají tak po jejím zavedení. Po vytvoření fiskální unie je pak jen krůček k vytvoření politické unie. Protože k čemu by byly národní parlamenty a vlády, když už v podstatě nemají o čem rozhodovat? Alfou omegou politického vládnutí jsou přeci národní rozpočty!

7) Společná měna není zárukou míru – Příkladem mohou být Spojené státy, které měly jednotnou měnu už kolem roku 1780 a přesto si v 60. letech 19. století prošly občanskou válkou.

8) Bezproblémové cestování – Většina společnosti v tom vidí ústřední výhodu společné měny a také je to tak ustavičně prezentováno. Jde totiž bezpochyby o laciný a lehce pochopitelný argument pro nejširší vrstvy obyvatelstva. Je tato výhoda, v dnešní době bezhotovostního placení a bankomatového boomu, opravdu takovou výhodou, vezmeme-li v úvahu všechna rizika s eurem spojená?

9) Nákladná „údržba“ společné měny – Kolik už se utopilo v Řecku, u kterého je dávno jasné, že své dluhy buďto nikdy nesplatí nebo že se toho již dnešní generace nedožije? Od roku 2010 již více než 245 mld. eur a nyní se jedná o dalších 84 mld. Na „záchranu“ eura bylo dále vynaloženo v Portugalsku 94 mld., v Irsku 68 mld., ve Španělsku 70 mld. a v Itálii 65 mld.[2]

     Obezřetní bychom měli být také před nejrůznějšími záchrannými konstrukty typu ESM (evropský stabilizační mechanismus). Jde o instituci, v níž sedí nikým nevolení a neodvolatelní úředníci, kteří si mohou nejenom kdykoliv vynutit miliardy eur od členů eurozóny, ale i libovolně navyšovat základní kapitál.[3] Dokud nejsme v Eurozóně, týká se nás zatím „pouze“ systém EFSM – Evropský finanční stabilizační mechanismus. V jeho rámci se ČR zavazuje, že v případě vyčerpání fondu poskytne až 738 mil. eur (což představuje 1,23% rozpočtu EU). I z nesplacených půjček MMF by musela ČR poskytnout 0,42% kapacity jeho výše.

10) Euro je spíše politickým, než ekonomickým projektem. Ačkoliv jsem ze začátku uvedl hlavní výhody eura, zatím je zřejmé, že nevýhody jasně převažují. Následující tabulka, udávající růst reálného HDP dnešních zemí eurozóny, tento výrok podporuje:[4]

1950-1959	1960-1969	1970-1979	1980-1989	1990-1999	2000-2009	2010-2015
5,8	4,3	3,1	2,4	2,1	1,1	0,5

     Je také nutno dodat, že jen za posledních 10 let stoupl veřejný dluh eurozóny skoro o 40%HDP, což je skok neuvěřitelně rychlý a varovný.

     S eurem měla přijít prosperita, ale místo toho Evropa přešlapuje na místě a ve srovnání se zbytkem světa, stagnuje. Jakoby se pozitiva ukázala být spíše zbožnými přáními, než jako něco, co by na našem kontinentu mohlo dlouhodobě fungovat. Až bude jednou Evropa připravena na přijetí společné měny, pokud tomu tak někdy vůbec bude, lze pak o euru diskutovat. Dnes není euro aktuálním projektem a mělo by se, alespoň ve slabších ekonomikách, co nejrychleji opustit.

     Jenže politická garnitura nechce o zrušení eura ani slyšet. Některým na něm totiž stojí jejich politické kariéry a jiní jsou až příliš zaslepeni ideologií europeismu. V médiích můžeme často slyšet silná prohlášení typu „Když padne euro, padne celá EU!“, „Euro musíme podržet za každou cenu!“ či „Za krizi eura může USA!“[5]. Aktuálně se v souvislosti s Řeckem k euru vyjádřil i Francouzský prezident Hollande, ačkoliv jen zopakoval rozšířený názor evropských politiků, o kterém jsem mluvil v bodě 6., že eurozóna by měla mít vlastní vládu a parlament.[6]

     K tomu už není co dodat. Teď už bude záležet jen na evropských voličích, zda si přejí úplnou ztrátu suverenity a s ní i demokracie, nebo zda podpoří svobodnou Evropu. Mám však obavy, že většina evropských voličů spíše tíhne k Idejím, které se se svobodou rapidně rozcházejí. Je přeci pěkné, když nám EU postaví u baráku cyklostezku za cizí peníze. A s eurem bude ještě líp!

[1]http://www.washingtonpost.com/blogs/wonkblog/wp/2015/07/17/the-euro-is-a-disaster-even-for-the-countries-that-do-everything-right/

[2]http://zpravy.aktualne.cz/ekonomika/podrobny-prehled-kolik-dluzi-staty-eu-za-financni-zachranu/r~d78c949ea9fb11e4b98c002590604f2e/v~sl:2a0bd83453a6a4a67fc4ca62efef73d4/

[3] https://www.youtube.com/watch?v=EItMh48LUE4

[4] Data ECB a Eurostatu

[5] https://www.youtube.com/watch?v=-ceTWrCNqVc

[6] http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/317696-spolecna-vlada-rozpocet-i-parlament-to-vse-chce-pro-eurozonu-hollande/